Jump to Navigation

Hýčkáme si své pacienty?

Kategorie:
tricko.JPG

Následující řádky vnímám jako otevřený dopis, ač je určen pro stavovský měsíčník Zvěrokruh:

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

Následující úvahu prosím nevnímejte jako pokus o moralizování (na to se necítím být dostatečně morálně kvalitní) nebo poučování (mé zkušenosti nejsou natolik košaté, abych toho byl schopen). Je to prostě pouhý stesk nad zakořeněností jistých reliktů a absencí pozitivního vývoje v naší profesi.
Od vyplutí z přístavu naší alma mater se již více než 10 let pohybuji ve vodách medicíny malých zvířat. Od začátku pracuji na klinikách pro malá zvířata, které fungují jako klasická první linie a zároveň jakési „referenční pracoviště“ pro kolegy v okrese a blízkém okolí. Vždy jsem působil v kolektivu, kde byl kladen důraz na kontinuální vzdělávání, postupný rozvoj a aproximaci úrovně služby k ideálu, který je samozřejmě nedosažitelný. Možnost práce ve vícečlenném týmu mi umožnila konfrontaci s kolegy při řešení atypických či komplikovaných případů, pravidelně jsme pořádali a pořádáme vizity, na kterých v těchto případech každý přispívá svým názorem. Vždy bylo zásadou, sdělovat klientovi co možná nejvíce objektivní pravdu, ať je příjemná či nikoliv. Do úvah o skutečné pravdivosti těchto sdělení se nebudu pouštět, neboť náhled na opravdovost všech tvrzení se může mezi jednotlivci významně lišit.
Nedílnou součástí naší práce bylo a je konzultovat své případy s kolegy, kteří mají v daném oboru zkušenosti, erudici či potřebné znalosti a na posledním místě vybavení. Neboť naše schopnosti jsou do jisté míry omezené, vědomosti taktéž a zkušenosti přibývají pomalu ale jistě. V každém oboru proto pro mě existuje člověk, kolega, kterému důvěřuji, znám výsledky jeho práce a schopnost jeho týmu pro mnou referovaného pacienta udělat více než já a můj tým. Pokud zjistíme, že námi provedené diagnostické kroky k diagnóze nevedou, nebo vedou k diagnóze, jejíž řešení vyžaduje specializovaný zákrok, který neumíme provést, neváháme vše klientovi vysvětlit a s odpovídající zprávou kontaktovat dotyčného. Pokud dotyčný uspěje, pacient se nám vždy vrací zpět a klient s důvěrou přijímá další opatření, která na doporučení provádíme. Tento systém je dle mého názoru natolik logický a úspěšný, že nic lepšího nebylo v moderní medicíně dosud objeveno.
O to více mne trápí, že se za celou svou kariéru a v poslední době stále častěji setkávám se systémem zcela odlišným. Stále více pacientů je na naše pracoviště odesláno zemřít, když do posledního dechu aplikované medikamenty bez provedení nějaké diagnostiky kromě zevrubné klinické, bez sdělení relevantních údajů klientovi, bez alespoň přiblížení se k cílovému orgánovému systému, zjevně nefungují, blamáž je za dveřmi, Cháron se již opírá do vesel a na druhém břehu se zcela bez pochybností chystají na svou kořist.
Nevidím do hlav a nejsem schopen pochopit úvahy, profesní působení a zejména klid kolegů, kteří takto po dlouhá léta „pracují“. Je za tím přebujelé ego, precipitace sebevědomí (na základě čeho ale), obava ze ztráty pověsti (postavené na lidovosti, vlídném přístupu a vždy příjemným a lehce pochopitelným vysvětlením nevyhnutelného konce?), či obavy ryze ekonomické (proč však, když aplikace a kontroly lze provádět úplně totožně po dobrání se k cílovému problému?). Nevím, vím ale, že nikdo není schopen žádnou, i tu sebejednodušeji vypadající věc, vždy optimálně vyřešit, logické mi však připadá se o to alespoň pokusit.
Za svoji kariéru jsem zažil několik opravdových průšvihů, případů, kdy pacient zemře při banální operaci, nešťastnou náhodou dojde k jeho poškození vedoucí k devastujícím následkům, je propuštěn po zákroku domů zcela stabilní a za několik hodin nevysvětlitelně umírá. Ve všech případech se jednalo o naše pochybení, chyby nastaly na základě nedokonalé techniky, nedostatečného monitoringu, ale také skryté vady či neadekvátního jednání pacienta či majitele. Ve všech těchto nešťastných případech jsme však pokaždé čelili velmi nepříjemným následkům, sporům či dokonce neoprávněným atakům v médiích. Tyto případy se stávají, jejich množství by se dalo za mou kariéru na prstech jedné, maximálně dvou rukou, spočítat. Všechny mám v paměti a všechny mě naplnily, naplňují a budou naplňovat stresem, se kterým se dosti obtížně sžívám. Nedovedu si tedy vysvětlit klid a setrvalý trend praxe mezi desítkami či stovkami pacientů, kteří umírají bez diagnózy, bez vysvětlení majiteli, bez pokusu probíhající stav změnit. Je za tím schopnost vše laikovi „vysvětlit“, roky prověřený systém úhybných manévrů, či osobní kouzlo a nadpřirozené schopnosti?
Tímto textem bych chtěl vyvolat ve čtenáři otázku, zda se s klidem může postavit před zrcadlo a říci si do očí, že jeho konání je smysluplné, korektní a zásadové. Za sebe mohu říci, že čistý štít v žádném případě nemám, objevil bych řadu případů ve svém životě, které zpětně hodnotím kriticky a to nejen ve sféře profesní. Za několik let své praxe jsem se přesvědčil o tom, že stávající stav je možno změnit pouze vlastní sebereflexí, žádné systémové kroky ke změnám nepovedou. Své by k tomu mohlo říci vedení KVL ČR, pokud by navolení zástupci měli ochotu se tímto stavem zabývat. V současné době, kdy vedení komory nevnímá takovéto jednání svých členů za problematické, nevidí prioritu v jeho ovlivnění a svěřuje péči o názor veřejnosti na praktické veterináře jakési mediální agentuře, změny ve vnímání práce veterinárního lékaře laickou veřejností nenastanou.
Myslím, že komora by měla začít uvažovat o tom, že největší naší reklamou je každodenní práce jejích členů, nikoliv pořádání a účast na schůzích různých spolků, o kterých většina z nás slyšela jednou či dvakrát, vyjádření na Nově k nějaké banalitě a opulentní sněmy pro 250 účastníků. Žalostně chybí edukace členů právě ve výše zmíněné oblasti, pořádání vzdělávacích akcí na úrovni okresů, třeba při každoroční schůzi, které zasáhnou více členů a tím i ovlivnění pozice a jména veterináře ve společnosti.
Sám si nyní kálím do řídnoucí kštice, po 2 roky jsem byl členem představenstva a vzdělávací komise a mohl jsem tedy na této problematice pracovat. Vedení KVL mělo (a má, neboť složení je téměř stejné) jiné priority a malá rybka ve stojatých vodách vlnobití nerozpoutá. Zajímavá je touha všech nově příchozích členů představenstva (dle informace jednoho člena) provádět změny v totožných oblastech- tedy cenové politiky veterinářů, boje proti podbízení se cenou, nabízení různých akčních slev jako na tržišti a dalším nedůstojnostem a právě v oblasti edukace členů o moderních „systémech péče o pacienta“. Tyto touhy však většina stabilních členů představenstva nesdílí.
Závěrem nezbývá, než prodělat sebereflexi, pokračovat v cestě, kterou člověk považuje za adekvátní a přát si, aby se v podobně smýšlejících hlavách hnuly ledy a v budoucnosti jsme byli schopni posunout naše krásné povolání nejen na profesním, ale i společenském žebříčku.
Přeji všem, kdo mě má rád, i těm, kdo mě rád nemá, krásný podzim.
MVDr. Jan Bicek