Jump to Navigation

Nejčastější mýty, kterým v ordinaci čelíme

Kategorie:
DSC00275.JPG
obr3.JPG
P1010427.JPG
P2160693.JPG
SIMG4668.JPG

Mýtus č.1: Fena musí mít alespoň jedenkrát za život štěňata
Tuto velmi rozšířenou pověru musíme velmi často vyvracet. Není totiž podložená žádnými věrohodnými daty, ale v chovatelské veřejnosti zapustila kořeny a úspěšně se šíří. Její zastánci tvrdí, že fena, která nikdy neměla štěňata, trpí ve vyšším věku častěji nádory mléčné žlázy či jinými gynekologickými problémy. Není to však pravda. Frekvence výskytu nádorů mléčné žlázy, zánětu dělohy (pyometry) či poševních tumorů je identická u fen, které rodily a které štěňata nikdy neměly. Výskyt těchto onemocnění totiž ovlivňuje zejména hladina pohlavních hormonů a její cyklické změny. A u fen je hladina pohlavních hormonů podobná v průběhu hárání, při kterém fena nezabřezne i u hárání, které končí graviditou. Proto i u nebřezích fen můžeme pozorovat změny, které jsou dané vyšší hladinou progesteronu (rozvoj a zvětšování mléčné žlázy, někdy i laktace, mateřské chování v době termínu porodu) - tzv.falešnou březost. Na rozvoj patologických stavů tedy NEMÁ vliv to, zda fena měla či neměla štěňata. výskyt těchto potíží můžeme omezit tak, že odstraníme vliv pohlavních hormonů, tedy provedeme sterilizaci. Jedině kastrované feny mají podstatně nižší riziko výskytu nádorů mléčné žlázy a pyometry. Při podávání injekcí a jiných preparátů, které zabraňují hárání se riziko nesnižuje, ba právě naopak - je to další zdroj hormonů, které podporují růst nádorů, hyperplazii děložní sliznice či mléčné žlázy. Pokud tedy máte zájem snížit u své feny riziko vzniku nádorů mléčné žlázy, pyometry či cukrovky, je vhodné ji vykastrovat hned po prvním hárání. Toto samozřejmě neplatí pro chovné feny.
Mýtus č.2: Injekčně podávaná antibiotika mají větší efekt než stejný lék v tabletě
Tabletovou formu aplikace léku volíme ihned po stabilizaci celkového stavu po závažných onemocněních. Efekt je podobný, minimalizuje se stres pacienta a riziko komplikací při injekčním podávání. Pouze u jedinců v šoku, s nestabilním oběhem či hospitalizovaných pacientů, kteří dostávají infúzní terapii, volíme injekční formu aplikace, nejlépe nitrožilní. Podkožní každodenní aplikace u stabilního pacienta nemá žádné opodstatnění.
Mýtus č.3: Kulhání u mladých psů souvisí s růstem
Naprostý nesmysl. Až na vzácné výjimky, např.deformace kostí u chondrodystrofických plemen (jezevčík, baset, některé typy Jack Russell teriéra,...), kde může být určitý stupeň kulhání či abnormální chůze v určité fázi vývoje "plemenným znakem", je kulhání v mladém věku většinou příznakem vývojových vad, které je třeba neprodleně diagnostikovat a adekvátně řešit. Není tedy vhodnou taktikou čekat, zda z toho pes "vyroste" či jak se stav vyvine. Pokud trvá kulhání déle než několik málo dní, nejedná se zřejmě o stav způsobený naražením, našlápnutím na ostrý předmět či jiným banálním zraněním měkkých tkání. Ve většině případů je nutné provést důkladné ortopedické vyšetření a RTG diagnostiku. Řada těchto stavů, pokud zůstává neřešená, vede k rozvoji sekundárních degenerativních změn v kloubech (artróze) a trvalé bolestivosti a dysfunkci daného kloubu. Řešení je v případech rozvinuté artrózy již téměř nemožné nebo extrémně nákladné a rizikové.
Mýtus č.4: Vyčkáme, zda nádor dále poroste či nikoliv
Častý fatální omyl! Z biologické povahy nádorů totiž vyplývá, že vyčkávání a sledování je hra se životem pacienta. Nádor je tkáň, která se vymyká regulační kontrole organismu. Buňky se více či méně rychle nekontrolovaně množí, mění svoje vlastnosti a stabilitu. Nádory proto prorůstají do okolních tkání a hlavně- metastázují. Pokud tedy čekáme a doufáme, dáváme nádoru šanci na invazi do okolní životně důležité struktury nebo vyslání metastáz do vzdáleného místa v těle - mízních uzlin, plic, jater, mozku,...Pokud tedy objevíme na těle našeho miláčka bulku, je vhodné co nejdříve zjistit diagnózu (cytologické a histopatologické vyšetření) a podle typu nádoru poté stav co nejrychleji řešit. Zejména u velmi častých nádorů mléčné žlázy se setkáváme často s případy, ve kterých majitelé třeba i na základě "rady odborníka" vyčkávali a dočkali se plicních metastáz a neřešitelného stavu u svého zvířecího kamaráda.
Mýtus č.5: Vy máte hodně přístrojů, problém vyřešíte
Základem a zcela nenahraditelným postupem je v medicíně získání anamnestických údajů o pacientovi a klinické vyšetření. Zásadní postup při řešení složitějších patologických stavů je proto důkladný pohovor s majitelem zvířete, zjištění někdy i zdánlivě nesouvisejících informací a poté důkladné vyšetření pacienta vlastními smysly- pohledem, pohmatem, auskultací (poslechem) a v řadě případů pomůže i čichový vjem či poklep na hrudní či břišní dutinu. Poté si na základě zjištěných faktů lékař sestaví seznam takzvaných diferenciálních diagnóz, tedy jakýsi soupis možných příčin nemoci. V tomto bodě již musím mít představu o postiženém orgánovém systému či přímo lokalitě a indikovat cíleně další přístrojovou diagnostiku. Základem úspěšné diagnózy tedy nejsou přístroje, ale vlastní znalosti, získané důsledným studiem, zkušenosti a cit. Pokud nemám představu o možné příčině nemoci a pošlu pacienta na rentgen nebo ultrazvuk či endoskopické vyšetření s vírou, že se třeba něco najde, jednám alibisticky a špatně. Snažíme se proto o neustálé kontinuální vzdělávání, konzultujeme a zpětně kriticky hodnotíme, abychom zdokonalili náš vědomostní základ a zároveň pracoviště vybavujeme diagnostickými přístroji, abychom svou hypotézu potvrdili a stanovili DIAGNÓZU. Onemocnění lze totiž efektivně léčit pouze tehdy, stanoví-li se přesná diagnóza.
Mýtus č.6: Zvíře je staré a léčba se již nevyplatí
Toto je velmi častý postoj. Stáří není diagnóza. V průběhu stárnutí se zhoršují obranné schopnosti, regenerační a kompenzační schopnosti orgánů jsou nižší a patologických stavů se tedy vyskytuje daleko více a často v kombinaci u jednoho pacienta. Takový pacient proto vyžaduje velmi intenzivní přístup, často hospitalizaci a nákladná opatření. Boj s mnoha nemocemi je obtížný a často málo úspěšný.
Stáří však nikoho nemůže diskvalifikovat a vést k odpírání péče. I staré zvíře lze bezpečně uvést do anestézie, úspěšně u něj chirurgicky vyřešit řadu problémů a selhávající orgány vhodnou péčí přivézt zpět k adekvátní funkci. I zde je faktor včasného zásahu rozhodující. Rezignace na terapii kvůli stáří je proto alibismus a neetické jednání. Stejně jako lidská i zvířecí populace stárne a humánní medicína se (stejně jako veterinární) orientuje na geriatrické pacienty a zkvalitnění péče o jejich zdraví.

Autor: Jan Bicek